in the end.

17. května 2013 v 20:15
Opět zdravím.. Pořád si slibuji, že se začnu věnovat blogu, že začnu opět psát každý druhý den a že si budu číst pravidelně články oblíbených blogů. Mám plno nápadů o čem psát. Myslím na blog každý den. Ve dne, v noci. Ale prostě, moje lenost je nevyzpytatelná. Jsem den ode dne línější. Kde jsou ty časy, kdy jsem chodila pravidelně běhat? To už je dávno pryč.. Dneska jsem si tedy po milionech dnech zašla zaběhat. Jogging mi chyběl už pěkně dlouho, ale asi mám astma. Už jen vyběhnu první kopec a už nemůžu. Jsem zadýchaná a motá se mi hlava. Je mi mdlo a umírám.
Dneska se tomu ani říct jogging nedalo. Šla jsem volným krokem městem a čekala jsem, až dojdu za poslední dům města. Až mě nikdo nebude moct pozorovat z okna. Čekala jsem, až se ztratím v zarostlé djugli. Za tu dobu, co jsem tam nebyla to tam všechno zarostlo. Miluji přírodu a asi jogging u nás za městem je jediným důvodem, proč se odsud nikdy neodstěhovat..
Čím dál jsem byla od města, tím můj krok byl delší. Mé polorozpadlé boty s totálně oškrkanou podrážkou se jen tak tak nerozpadly na kamenité hrbolaté cestě. Cesta byla jen pro jednoho, okolo mě nebylo žádné místo k projití. Různé stromy, keře a plevel prorůstalo kolem a nade mnou. Neviděla jsem nebe. Koruny stromů byly tak vysoké a bohaté o listech, že se přes ně nedalo vidět.
Najednou jsem došla na mýtinu. Na mýtinu zarostlou hustou trávou. Na mýtinu, kde bych už nikdy neviděla své klíče, kdyby mi do té husté trávy spadly. Tráva byla hustá, po lýtka vysoká a čerstvou zelenou barvou namalovaná. Vypadala jako by ji snad někdo obarvil temperou, jako by snad ani nebyla z tohoto světa. Po chvilce odpočinku a vydýcháni se, jsem opět pokračovala v ''běhu''. Kamenitá, nerovná a do noh bijící cesta se změnila v zatvrdlé bláto, do kterého se zamilovaly moje nožky. Cesta nebo spíš cestička byla ještě užší a menší než ta před tím. Nikde do mě nešťárali trnité větvičky šípků a růží, ale lepili se na mě lístky nějakého pichlavého plevele. Mé černé legíny, černější než noc se rázem změnili v ochlupatěnou zelenou tlusťoučkou a zároveň měkkou a teplou srst. I vlci by mi ji záviděli. Větve stromů už nerostli kousek nad mou hlavou, ale milion dva kilometrů nade mnou. Už jsem dorazila do lesíku. Pokřivené stromy, v pořadí- jehličnan, listnáč, jehličnan, jehličnan rostly 1 až 2 metry od sebe. Mezi nimi byl měkoučký mech s hnědými klobouky hříbků.
Najednou zmizely všechny jehličnaté stromy, mechy, hříbky a tma. Na mou bílou pleť opět vysvitlo slunce. Cesta se pomalu, ale jistě rozšiřovalo. Opět se vracela ta temperou obarvená tráva. Přestala jsem běhat a užívala si přírodu. Chvíli jsem šla po asfaltce, potom mě to nějakým zvláštním způsobem (jako bych byla v transu) vedlo takovou plevely zarostlou cestičkou. Neohlížela jsem se. Šla jsem jen rovně, tam, kam mě srdce vedlo. Došla jsem k vinohradu. Malý vinohrad, na kterém nebyla ani jedna vrána. Ani nevím, co by tam dělala, víno ještě neroste. Chvíli jsem přemýšlela, co to tam vlastně za odrůdu roste. (Jako malou mě to babička učila poznávat). Snad to byla tolik známá frankovka? Nebo Svatovavřinecké? Modrý Portugal, Zweigeltrebe, nebo Rulandské modré? Müller Thurgau, Valtínské červené ranné, Neuburské, Rulandské bílé, Rulandské šedé, Chardonnay, Sauvignon, Tramín červený nebo Ryzlink rýnský? Opravdu nemám tušení..
Má pouť po cestě za dobrodružstvím pokračovala. Vínem jsem se už nezaobírala a pokračovala dál cestou okolo vinohradu. Normálně bych už za vinohradem dál pokračovala po betonové cestě směrem vlevo, ale dnes jsem šla prostě do prava. Došla jsem k rozkvetlému poli řepky olejky a kochala jsem se výhledem na pole a louky. Najednou jsem uslyšela nějaký zvláštní zvuk, otočila jsem se a asi 3-4 metry ode mě, proběhlo malinké selátko.:')) Kdyby mělo růžovoučkou srst, běžela bych za ním a snažila bych se ho chytnout, ale toto mělo lehce nahnědlou a bíle proužkovanou srst. Rozhodně jsem nechtěla dnes umřít tlapou, jeho zabijácké mámy, takže jsem se otočila a šla cestou do řepkového pole.;3 Čím dál jsem šla, tím víc mě nebylo vidět. Řepka mě postupem času přerostla až dokonce byla vyšší tak o půl hlavy, ale potom se zas zmenšovala. Zhruba na konci pole jsem se rozhodla vrátit se. Tou stejnou cestou jsem se vracela. Po cestě domů jsem si ještě sedla na zdejší lavičku a kochala se výhledem na ten vinohrad. V hlavě mi lítalo miliony myšlenek, ale jen jedno jméno. M. Nedokážu na něj přestat myslet. Jeden můj spolužák, co mi ho tak strašně moc připomíná mi slíbil jednu věc. Chodí spolu na fotbal a prý ho jednou donutí jít nějak ven. Potom jakože náhodou natrefí na mě, a jako náhodou půjdeme tou stejnou cestou a půjdeme spolu.. :))) Děkuji ti M., že můj sen víc se poznat s M. se pokusíš uskutečnit. :')))
No, to by bylo asi všechno. Příjemně jsem se rozepsala a teď už budu jen odpočívat. Jak tak nad tímto článkem přemýšlím. Připomíná mi úvahu. Tu zrovna teď děláme ve slohu. Píšu článek o tom, čím bych nechtěla být. Nese se pod názvem ''Raději zemřu, než budu tlustá..'' Píšu o problémech dnešní mládeže. Trochu přiblíženě: píšu o ''nemoci'', kterou nechci nikdy potkat a tou je anorexie..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chemical Angel Chemical Angel | Web | 17. května 2013 v 21:22 | Reagovat

máš krásny blog :)

2 .vill .vill | Web | 19. května 2013 v 18:05 | Reagovat

No ty si to s tím lístkem asi nepochopila :DDD  Ono tam je "on your computer" :DDDD Já kdybych doopravdy dostala ten lístek tak k tomu nenapíšu jen "moje:333" ale to by byla spíš slohovka:D

3 Mini267 Mini267 | Web | 23. května 2013 v 16:39 | Reagovat

milujem takéto prechádzky a potom o nich písať a hlavne tie pocity,ktoré pri tom mám,myšlienky.je to úžasné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama